Jdi na obsah Jdi na menu
 


Lawrence Ferlinghetti

10. 6. 2007

Obrazek

Lawrence Ferlinghetti
[24.3.1919-]

Lawrence Ferlinghetti byl americký básník a překladatel. Narodil se italským rodičům v USA, ale mládí prožil ve Francii, kde pobýval i začátkem druhé světové války, poté sloužil u amerického námořnictva. Válka ovlivnila Ferlinghettiho pozdější politicko aktivitu, jeho někdy téměř pacifistický postoj, podle některých kritiků, získal když byl poslaný do Nagasaki šest týdnů potom, kdy bylo město zničeno atomovou bombou.

***

Lunapark v Hlavě

***

Na Goyových nejlepších obrazech

se nám zdá že vidíme

lidi tohoto světa

právě ve chvíli

kdy poprvé dostaly titul

"trpící lidstvo"

Svíjejí se tam

v běsnění protivenství

vydáni všanc všem útrapám

Jeden na druhém

sténají s batolaty a bajonety

pod cementovým nebem

v abstraktní krajině spálených stromů

zkřivených soch netopířích křídel a zobanů

slizkých šibenic

kvasících mrtvol a kanibalských kohoutů

a všech ostatních naposledy rozeřvaných zrůd

této

"fantasie pohromy"

jsou tam tak krvavě skuteční

jako ba žili doposud

A také žijí

Jen krajina je jiná

Pořád visí ukřižováni podél silnic

trýzněni legionáři

falešnými větrnými mlýny a přiblblými kaprály

Pořád jsou to stejní lidé

jenom dál od domova

na autostrádách širokých jako padesát ulic

na betonové pevnině

poseté plakáty poutačů

ilustrujících imbecilní iluze štěstí

Na obraze je méně popravčích kár

zato víc vystresovaných občanů

v lakovaných kárách

a mají podivné poznávací značky

a motory

které Ameriku pohltí

***

Když jsme proplouvali úžinami Demosu

viděli jsme symbolické ptáky

kteří nám křičely nad hlavami

zatímco horliví orli plachtili ve vzduchu

a sloni ve vanách

kolem nás pluli na širé moře

a brnkali na ohnuté mandolíny

a zaručovali se zašlou slávou ušima

zatímco vlastenecké děvy

nesoucí papírové máky

a cucající bonbóny

běžely podél pobřeží

a kvílely pro nás

a zatímco jsme se připoutali ke stožárům

a ucpali si uši žvýkačkou

umírající osli na vysokých kopcích

zpívali přisprostlé kuplety

a rozjařené krávy odlétaly

za zpěvu aténských hymen

neboť jejich kravince se proměnily v tulipány

a heliokoptéry z Heliosu

letěly nad námi

a shazovaly volné jízdenky na vlak

z Lost Angeles do Nebe

a slibovali Svobodné volby

Pročež

jsme znovu napnuli  plachty

té ponuré lodi

a opět jsme vypluli ven

na hltavé moře

s nákladem osvobozených vestálek

a diskobolů čtoucích Walden

ale

krátce poté co jsme dorazili

k podivným předměstským pobřežím

té velké americké

polodemokracie

pohlédli jsme na sebe

s mírným úžasem

stojíce mlčky na vrcholku

v Darienu

***

Básníkovo bezostyšné oko

vidí povrch kulatého světa

s opilými hřebeny střech

dřevěnými oiseaux na šňůrách na prádlo

hmotnými muži a ženami

s hbitýma nohama a ňadry jak poupátka

ve skládacích postelích

a se stromy plnými záhad

a s nedělními parky a němými sochami

a s Amerikou

plnou přízračných měst a pustých Ellia Islnadů

a surrealistických krajin složených

z bezmyšlenkovitých prérií

předměstských samoobsluh

hřbitovů s ústředním topením

svatých dnů cineramy

a protějších katedrál

neprolíbatelný svět klozetů z umělé hmoty dámských vložek a taxíků

omámených povalečů a lasvegasských panen

vyvlastněných indiánů a zbiazblazblblích paniček

neřímských senátorů a neodpůrců povinné vojenské

služby

 

a všech ostatních osudně osamocených fragmentů

přistěhovalcova snu který se splnil až příliš

a byl zahrabán

k těm kdo se sluní na písku

***

 

Jednou za věčnost

objeví se pár takových chlápků

a jeden z nich

který se objeví de facto pozdě

je nějaký tesař

z nějaké díry

jako Galilea

a hned začne chvástat

a rozhlašovat že je příbuzný

toho co stvořil nebe

a zemi

a že ten pásek

co nám tohle všecko de facto spískal

je jeho Táta

 

A krom toho

Říká dál

Je to všechno zapsáno

na nějakých pergamenových svitcích

které nějací Jeho stoupenci

nechali ležet někde u Mrtvého moře

před dávnými časy

a které nenajdete ani

za dva tisíce let nebo tak nějak

nebo v nejlepším případě

za devatenáct set čtyřicet sedm

let

abychom byli pření

a kterým ani pak

stejně nikdo nebude věřit

tak jako mně

když už jsme u toho

 

Ty si ňákej moc žhavej

říkají Mu

A uklidní Ho

Přibijí Ho na kříž aby vychladl

A potom každý

pořád kopíruje

ten kříž

co On na něm visí

a pořád si pobrukuje Jeho jméno

a volá na Něho aby slezl dolů

a šel si zaválet

s jejich kapelou

jako by On byl to eso

které jim musí zatroubit

jestli to jejich hraní nemá stát za starou belu

 

Jenže on neleze dolů

z kříže

Klidně si visí dál

na tom svém kříži

a zdá se že už je opravdu vyflusaný

že už je opravdu klidný

a taky

podle přehledu

posledních novinových zpráv

z pramenů nezaručených jako obvykle

opravdu mrtvý

***

Stavěli sochu

svatého Františka

před kostel

svatého Františka

v San Francisku

v úzké ulici

kousek za Hlavní třídou

kde ptáci nezpívali

a slunce vycházelo včas

přesně podle rozvrhu

a zrovna začalo svítit

na sochu svatého Františka

kde ptáci nezpívali

 

A spousta Taliánů

postávala kolem

v té úzké postranní ulici

kousek za Hlavní třídou

a dívala se na poťouchlé dělníky

jak zdvihají sochu

řetězy a jeřábem

a různými jinými nástroji

A spousta mladých reportérů

v slušivých šatech

zapisovala si slova

jednoho mladičkého kněze

který všemožnými argumenty

sochu podpíral

A po celou tu dobu

zatímco ptáci nezpívali

žádné Pašije svatého Františka

a zatímco diváci vyhlíželi

k svatému Františku

s rukama vztaženýma

k ptákům kteří tam nebyli

nějaká velmi vysoké cudně obnažená

mladá panna

s velmi dlouhými a velmi rovnými

slámovými vlasy

přioděná jen velmi malým

ptačím hnízdem

na velmi konkrétním místě

chodila pořád mezi zástupem

po celou tu dobu

a nahoru dolů po schodech

před svatým Františkem

s očima sklopenýma po celou tu dobu

a zpívala si pro sebe

***

Co mohla říct

fantastickému medvídkovi z dětských her

co mohla říct bratrovi

co mohla říct

kočce s tlapkami budoucnosti

co mohla říct matce

po té chvíli kdy ležela jako opilá

v ohnutých květech

na horkém břehu řeky

kde kapradí zmalátnělo v poryvech

milencova dechu

a ptáci zešíleli

a vrhali se střemhlav ze stromů

a zobali ze země ještě teplé

rozstříknuté sperma

***

Ten den v parku u Zlaté brány

přicházel muž se ženou

po nekonečné louce

která je loukou tohoto světa

Měl zelené šle

a v jedné ruce nesl

odřenou starou flétnu

a žena měla hroznové víno

a podělovala

zrníčky

kdejakou veverku

jakoby každé zrnko

byl docela dobrý vtip

 

A pak šli ti dva dál

po té nekonečné louce

která je loukou tohoto světa

a pak

na velmi odlehlém místě kde zasněné stromy

působily dojmem že čekaly celou věčnost

jen na ně

sedli si spolu do trávy

ani se na sebe nepodívali

a jedli pomeranče

ani se na sebe nepodívali

a kůru házeli

do košíku který si podle všeho

přinesli jenom proto

a ani se na sebe nepodívali

A pak si muž

svlékl košili a tričko

ale nechal si klobouk

na stranu

a beze slova

pod ním usnul

Žena tam jen tak seděla a pozorovala

ptáky létající kolem

a volají na sebe

ve ztichlém vzduchu

jako když pochybují o existenci

nebo chtějí přivolat něco zapomenutého

 

Ale pak nakonec

se také natáhla naznak

a jen tam tak ležela a

dívala se do prázdna

a přejížděla prsty po staré flétně

na kterou nikdo nehrál

a potom se konečně na něho

podívala

s naprosto nevyzpytatelným výrazem

v němž jenom jeden děsivý pohled

byl plný strašné deprese

***

Víš

to máš tak

když jsme zapadli do toho podniku

pár papežskejch páprdů

tam trsal aztéckej two-step

A já povídám

Fotr daj si pohov

jenže představ si to

ta rašple pak za mnou přijde

a povídá

My dva bysme to fakt měli dát dohromady

Jsem pro povídám

Jenže druhej den

jí bylo cejtit z pusy

a fakt nemohla vystát

poezii


***

Já nespal s krásou celý život

a neomílal jsem pořád dokola

její nejvykřičenější půvaby

 

Já nespal s krásou celý život

ani jsem s její pomocí nelhal

a neomílal jsem pořád dokola

že krása nikdy neumírá

ale že lehává sama

mezi domorodci umění

a jen jim známa

tak vysoko nad bojišti

lásky

 

Je nad tím nade vším

ó ano

Sedí na nejpřednějších

stolicích církve

tam nahoře kde se umělečtí ředitelé scházejí

a vybírají díla pro nesmrtelnost

A ti s krásou spali

celý život

A ti živili ambrozií

a pili rajská vína

takže vědí bezpečně jak

krásná věc je radost

navěky ach navěky

a že nikdy vědomě či bezděky

nemůže beze stop zmizet

v nicotě peněžních ztrát

 

Ó ne já nespal

na matracích značky „Krása s pohodlím“ jako oni

pln děsu v noci vstát

ze strachu abych třeba nepropásl

nějaký pohyb který by snad krása mohla udělat

 

Ne já nespal s krásou

podivínsky po svém

a párkrát jsem se s krásou

lacině miloval v posteli

a tak ze mne vystříkla nějaká ta báseň

a tak ze mne vystříkla nějaká ta báseň

na tenhle boschovský svět

***

Zraněná divočina Morisse Gravese

to už není ten divoký západ

jak jej nalezl bílý muž

je to země kterou přepadl Buddha

z jiné strany

Je to divoké bílé hnízdo

na skutečně šíleném severu

introspekce

kde „jestřábi vnitřního zraku“

padají střemhlav a umírají

takže ve smrtelném pádu sotva stačí shlédnout

vzpomínkový film

celoživotní existence

a důstojným křídovým křídlem

kreslí na olověnou oblohu

tisíce spletitých podob

letu

 

Noc je „obvyklým místem výskytu“

těch „ptáků ducha“ s vykrvácenými křídly

těch čejčích hejn

bradatých orlů

slepých ptáků zpívajících

ve skleněných polích

těch náměsíčných labutí a extatických houserů

nalákaných volavek

černočerných sov

cválajících želvích symbolů

těch lososů mezi horami

hejlů hledajících hnízdiště

létajících ryb

které se třou ve vzduchu

mezi halucinovanými měsíci

 

A také je tu maskovaný pták rybařící

ve zlatém proudu

a ibis živící se „ze svých vlastních prsou“

a zatoulaná Connemara Pooka

(v životní velikosti)

 

A pak ti přivátí němí ptáci

nesoucí ryby a papírová poselství

mezi dvěma proudy

které oba jsou proudy zapomnění

v nichž se fantasie

obrací sama proti sobě

a s jasnozřivostí zelektrizovanou do běla

znovu shledává že dosud běsní

a lační

mezi hebridami

***

„Jeden z těchto obrázků které budou žít věčně“

jehož protikladná podoba

jednou objevena

nechtěla opustit

olověnou zemi

ať si je kolikrát chtěl

zapouzel

do zapomnění

Nic nepomohlo že jej přemaloval

Stále pronikal

dřevem i plátnem

a jak se vynořoval plakal mu

úděsnou ukolébavku

v níž postel jako hrob

podminovaný nezemskými budíky

řinčivě řičela

po milencích a spáčích

***

Ne jako Dante

 

který objevoval comedii

 

na nebeských stráních

 

já bych namaloval jiný

 

Paradiso

kde by lidé byli nazí

 

jako na takových obrazech

 

vždycky jsou

 

poněvadž panuje domněnka

 

že se tak dá zachytit

 

jejich duše

 

ale nebyli by tam žádní úzkostliví andělé kteří by jim říkali

 

že nebe je

 

dokonalým obrazem

 

království

 

a neplanuly by tam žádné ohně

 

v pekelných propastech dole

 

kam bych mohl spadnout

 

ani na obloze by nebyly žádné oltáře

 

krom zřídel imaginace

***

Nenech toho koně

sežrat ty housle

 

křičela Chagallova matka

 

Ale on

klidně dál

maloval

 

A stal se slavný

 

A maloval dál

„Koně s houslemi v hubě“

 

A když byl hotov

vyskočil na  koně

a odjel pryč

mávaje houslemi

 

A hned jak potkal první nahý akt

s hlubokou poklonou mu ty housle dal

 

A nic tím nemyslel

na žádnou strunu nechtěl hrát

***

S věčným rizikem že se zesměšní

a zabije

kdykoli vystupuje

nad hlavami publika

básník jak akrobat

šplhá po rýmech

k vysokému lanu které sám uplet

balancuje na paprscích očí

nad mořem tváří

a zváží každý krok než se rozhodne

kdy přejít na druhou stranu dne

kdy předvést výskoky

kdy lehkonohé prostocviky

a další vrcholné triky

a to vše aniž si dovolí

zaměnit cokoli

za něco co to nemůže být

 

Poněvadž je svrchovaný realista

který nutně musí postřehnout

napjatou pravdu

než zaujme novou pozici nebo udělá další krok

na plánované cestě

k ještě vyššímu stupni

kde Krása stojí

a důstojně čeká

aby předvedla své salto mortale

 

A on

ten malý chaplinovský mužík

buď dokáže nebo nedokáže

zachytit

její věrnou věčnou podobu

když rozpjata letí vzduchoprázdnem

existence

***

Kafkův Zámek stojí nad světem

jako poslední tvrz

Tajemství existence

Tajné chodby k němu nás jen matou

Příkré stezky

z něho nikam nevedou

Paprsky silnic trčí do vzduchu

jak labyrinty drátů

telefonní ústředny

a žádný hovor přes ni vedený

naprosto nelze odposlouchat

Božské počasí

tam nahoře panuje

Duše s duší vysvlečena

tancuje

a my jak ti loudalové

na pokraji  trhu

civíme na tajemství

domněle nepochopitelné

Zatímco na druhé straně

jak vchod do cirkusového stanu

je v hradbách tak široký otvor

že jím i sloni

protančí

***

Život není cirkus

kde krotcí cvičení psi lásky

přihlížejí

jak čas praská

úskočným bičem

aby popohnal naše kroky

Přesto kolem jedou veselé alegorické vozy

vyzdobené úchvatnými vepříky v hedvábných trikotech

doprovázené třeštícími opicemi

falešnými mnichy

rohatými hiawathy

a paviány sedícími na zkrocených tygrech

s dámami v žaludku

zatímco zahnuté trubky troubí kolotočové šlágry

a pieroti z pantomim podivně smutným smíchem

kastrují katastrofu

a grázlové gorily vyhazují k nebi něžné dívky

zatímco tanečníci cakewalku a karnevaloví vyvolávači

všichni podnapilí jak zákon káže

staví se do plakátových póz

a klopýtají za každým

točícím se kolem

Zatímco kolem manéže dál

rázují znetvoření velbloudi vášně

a my všichni stejní klauni jak Emmett Kelly

stále si vymýšlíme pomyslné scény

a s maskami místo obličejů

dokonce jíme podvrženou Poslední večeři

na skládacích stolech

a posměšně se sami křižujeme

na kříži z pilin

Nakonec ale přece jen spolkneme

tu rovněž pomyslnou svatou hostii

aby naše cirkusové duše

dostaly rozhřešení

***

Vyděšen

zvukem vlastního hlasu

a písní ptáků

zpívajících na rozpálených drátech

vidím sám sebe v nedělním snu

jak vraždím všemožné krocany a hříšníky

hlučné feny se špičatými vyschlými cecíky

a černé rytíře v železných brněních

se štítky od firmy Brooks

a patentními zámky na kalhotách

Ano

a používaje penis erectus místo kopí

vraždím všechny staré ženy

znova jim vracím mládí

zásahem kouzelně klouzajícího končíře

znova jim dobývám jejich dívčí

hlavy a hávy

ach ano

v půvabně prolhaných snech

 

tam stačí přijít tam nám nic neodolá

jenže po celou dobu

přesný bdělý čas nepřestal tikat

a nově odstavení kojenci s pravými zuby

pohltí naši bezmezně

báchorečnou budoucnost

***

V lesích kde teče spousta řek

mezi nesehnutými kopci

a poli našeho dětství

kde stohy a duhy se ve vzpomínce mísí

třebaže našimi „poli“ byli ulice

znova vidím ty miliony procitajících jiter

kdy všechno živé

vrhá stín do věčnosti

a světlo po celý den

jak brzo po ránu

ostrými stíny zastiňuje

ráj

o němž jsem téměř nesnil

a který jsem neznal takže jsem nemohl

tušit

že přijde ten nemytý a nečesaný dnešek

s uštěpačnými vranami

které vzlétají

nad suchými stromy a krákají a křičí

předem skeptické ke každému

jaru a vůbec ke všemu

***

V malé cukrárně za nadzemní dráhou

tam jsem se prvně

zamiloval

do neskutečna

Ovocný rosol v pološeru zářil

tenkrát to odpoledne v září

Po pultě špacírovala kočka mezi

cukrovými špalky

vanilkovými rohlíčky

a žvýkačkou Ňam-ňam

 

Venku padalo listí jak umíralo

 

vítr odvál slunce k temnotám

 

dovnitř vběhlo děvče

Vlasy plné deště

Zadýchaná ňadra se zvedla pod těsnou blůzou

 

Venku padalo listí

a naříkalo

Moc brzo! moc brzo!

***

Ráda se dívala na květiny

ráda si přivoněla k ovoci

A listy jí připomínaly milování

 

Ale v jejích snech

potáceli se opilí tupí námořníci

a rozhazovali semeno

po panenských končinách

 

v jisté věku

její srdce vzalo nový kur

a vyplulo hledat ztracená pobřeží

 

A uslyšela zelené ptáky

z druhé strany ticha

***

Johnny Noan má na zadku záplatu

 

Kluci ho ženou

skrz drátěnou síť letních dveří

 

Postranními uličkami

všech mých vzpomínek

 

Někde muž naříkavě hraje

na housle

 

Dítě na prahu pláče a ztichne a pláče

co mu stačí dech

jak

míč

když

skáče

dolů

po schodech

 

Což způsobí že odpoledne opět procitne

do chvíle nezapomenutelné hysterie

 

Johnny Noan má na zadku záplatu

 

Kluci ho ženou

***

Vdova Foglianinová

známá též jako Bella Donna

italská dáma

po americku potrhlá

Vdova Foglianinová

nezkazila nikdy žádnou legraci

měla vousy

na duši

a její duše byla číča

Dlouho se ale nemohla vzpamatovat

když jsem jí dal fleka

v její oblíbené hře:

malovat kníry

sochám

ve Villa Borghese

ve tři ráno

a nikdo se o tom nedověděl

když někdy poslala

některému osiřelému Cellinimu

k vánocům prezentem husu


***

Dřepíme na pláži lásky

mezi Picassovými mandolínami plnými písku

zahrabanými hlupci kteří neznají žádné tajemství

mastnými papíry od svačiny

klepety mrtvých krabů

a otisky hvězdic

 

Dřepíme na pláži lásky

mezi mořskými pannami vyvrženými na břeh

jejich uřvanými dětmi a plešatými manžely

a neumělými dřevěnými zvířátky

s nohama ze lžiček na zmrzlinu

která chodí a milují jenom proto

aby se najedla

 

Dřepíme na srázu lásky

bezpečni tak jak jen dřepící mohou být

mezi loužemi zbylými

po slaných přílivech sexu

a sladkými říčkami spermatu

a zplihlými ptáčky pohřbenými

do měkkého masa písku

 

A dosud se smějeme

a dosud běháme

a dosud se vrháme

 

do člunů lásky

ale je tam větší hloubka

a je mnohem později

než si myslíme

a všechno jde ke dnu

a všechny záchranné pásy nás zradí

A my pijeme a topíme se


***

Vrženo na břeh

srdce se zmítá

a lape po tobě „Lásko“

 

bláhová ryba která chce uhryznout dech

z dužiny vzduchu

 

A nikdo tam kdo by je slyšel umírat

ve smutném křoví

kolem něhož svět uhání

v nadutosti asfaltu a nedbání

***

Ta „světélkující smyslnost

kterou tak milovalo mé mládí“

 

je už teď pomalu za mnou

jak země snů

kde anděl

horečného spánku

tančí jak diva

v tajemných závojích

skrze něž touha

zírá a pláče

 

A tančí dosud

dosud tančí

 

a dosud ke mně

chodí

s udýchanými ňadry

a diskrétními rty

 

a (ach)

 

rozzářenýma očima

***

Pávi promenovali

 

pod nočními stromy

 

jen ztracený měsíc

je hlídal

 

když jsem se tu noc

 

za láskou

 

vydal

 

Hrdlička sladce cukrovala

 

A zvon tu noc vyzváněl

 

dvakrát

 

jednou když se láska zrodila

 

a podruhé

když umírala

***

Dove sta amore

 

Kde je láska

 

Dove sta amore

 

Zde je láska

 

Ta maska láska

 

Něžně tě zvoucí

 

Slyš hravé láky luzný zpěv

 

nepravé lásky hrůzný řev

 

oddané lásky prostý zpěv

 

prodané lásky sprostý řev

 

v pasážích noci

 

Dove sta amore

 

Zde je láska

 

Ta maska láska

 

Dove sta amore

 

Zde je láska

***

A takhle to vždycky je a takhle to

vždycky končí a oheň a růže jedno jsou

a vždycky ta stejná scéna a vždycky ten

jako již od počátku jako již v bibli

nebo na Fiestě která začíná Robert Cohn

byl školním přeborníkem v boxu ve střední váze

ale potom jsme přišli o jeho koule a už jsme zas tam

a zase jsme u toho a zase ten prastarý námět

a zase ta scéna se všemi občany a se všemi

osobami a všichni se za tím plahočí hned

od začátku se že jediná věc kterou

vůbec myslí je To dělat a v dobré půlce

všech případů vůbec nezáleží na tom s kým ale

v té druhé na tom záleží víc než na čem

jiném Ó sladké horečky lásky ano a vždycky

jsou s tím komplikace jako třeba že on se

nelíbí jí nebo ona se nelíbí jemu nebo podobně

nebo něco jiného jim stojí v cestě jako třeba

její matka nebo jeho otec nebo někdo takový

ale oni to přesto chtějí dostat a neohlížejí

se napravo ani nalevo pořád jako v Shakespearovi

nebo v Pusté zemi nebo v Proustovi hledajícím

Ztracený čas nebo kdekoli A tak se všichni snaží

dostat se k obě nebo jeden druhého honí

jako ty mramorové dívky na Řecké váze nebo

kdekoli na trhu na ulici nebo na kolotoči

který se s nimi točí a točí a všichni štvou

lásku jak lovci a většinu toho hladového času

lásku jak lovci a většinu toho hladového času

ani přesně nevědí co je to vlastně sžírá jako Robin

kráčejí ulicemi jejího Nightwoodu ačkoli tak

tak docela jednoduché to zase není jako by všechno

co ona potřebuje byl dobrý doutníka pět centů

ó ne a ti kdo na lovu nebyli nemohou znát

váhání lovce a potom jestřábi kroužící tam

kde je ukryto srdce a ržání hladových koní

a kamenní andělé a nebe a peklo a Yerma

se slepými prsty pod šaty a potom Kryštof

Kolumbus vyplouvající hledat Rudolph

Valentino a Julie a Romeo a John

Barrymore a Anna Livia irská růžička

a podobně Dobrou noc milý princi to všechno

znova a kdekdo a každý se přitom směje a

pláče kdekoli ve dne a v noci a v zimě a

v létě a zjara a zítra jak Anna Kareninová

ztracená v závějích a pokřik lovců ve velkém lese

a přichází vojáci a Freud a Odysseus

stále na hladových cestách za týmž horkým

grálem jako král Artuš se svým rytíře noci

a každý by rád věděl kde a jak to všechno

skončí jako v biografu nebo v románu plném

přeludů noci ano v přeludech noci Ano řekla jsem

Ano chci a on řekl že jsem jeho andalúzská

růže a já řekla Ano a srdce mi bušilo jak

zběsilé a tak končí Odysseus jako všechno

vždycky končí když ten lovící úd nakonec

vykřikne a prožije chvíli své slávy bože

a potom se ozvou rány z višňového sadu

a stromy padají a klesá meč sladkého údu

chřadnoucí na krásných bojištích těla

konečně osamělý a milovaný a ztracený a

nalezený na říčním břehu u řekoběhu

kde to všechno začalo a kde to znovu začíná

***



 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Chyba

(Lucííík, 5. 1. 2008 18:35)

U 4. básničky má být:
....Jednou za věčnost
objeví se pár takových chlapů....
Chlapů ne chlápků
ale jinak hezké stránky :)