Lawrence Ferlinghetti
Lawrence Ferlinghetti
[24.3.1919-]
Lawrence Ferlinghetti byl americký básník a překladatel. Narodil se italským rodičům v USA, ale mládí prožil ve Francii, kde pobýval i začátkem druhé světové války, poté sloužil u amerického námořnictva. Válka ovlivnila Ferlinghettiho pozdější politicko aktivitu, jeho někdy téměř pacifistický postoj, podle některých kritiků, získal když byl poslaný do Nagasaki šest týdnů potom, kdy bylo město zničeno atomovou bombou.
***
Lunapark v Hlavě
***
Na Goyových nejlepších obrazech
se nám zdá že vidíme
lidi tohoto světa
právě ve chvíli
kdy poprvé dostaly titul
"trpící lidstvo"
Svíjejí se tam
v běsnění protivenství
vydáni všanc všem útrapám
Jeden na druhém
sténají s batolaty a bajonety
pod cementovým nebem
v abstraktní krajině spálených stromů
zkřivených soch netopířích křídel a zobanů
slizkých šibenic
kvasících mrtvol a kanibalských kohoutů
a všech ostatních naposledy rozeřvaných zrůd
této
"fantasie pohromy"
jsou tam tak krvavě skuteční
jako ba žili doposud
A také žijí
Jen krajina je jiná
Pořád visí ukřižováni podél silnic
trýzněni legionáři
falešnými větrnými mlýny a přiblblými kaprály
Pořád jsou to stejní lidé
jenom dál od domova
na autostrádách širokých jako padesát ulic
na betonové pevnině
poseté plakáty poutačů
ilustrujících imbecilní iluze štěstí
Na obraze je méně popravčích kár
zato víc vystresovaných občanů
v lakovaných kárách
a mají podivné poznávací značky
a motory
které Ameriku pohltí
***
Když jsme proplouvali úžinami Demosu
viděli jsme symbolické ptáky
kteří nám křičely nad hlavami
zatímco horliví orli plachtili ve vzduchu
a sloni ve vanách
kolem nás pluli na širé moře
a brnkali na ohnuté mandolíny
a zaručovali se zašlou slávou ušima
zatímco vlastenecké děvy
nesoucí papírové máky
a cucající bonbóny
běžely podél pobřeží
a kvílely pro nás
a zatímco jsme se připoutali ke stožárům
a ucpali si uši žvýkačkou
umírající osli na vysokých kopcích
zpívali přisprostlé kuplety
a rozjařené krávy odlétaly
za zpěvu aténských hymen
neboť jejich kravince se proměnily v tulipány
a heliokoptéry z Heliosu
letěly nad námi
a shazovaly volné jízdenky na vlak
z Lost Angeles do Nebe
a slibovali Svobodné volby
Pročež
jsme znovu napnuli plachty
té ponuré lodi
a opět jsme vypluli ven
na hltavé moře
s nákladem osvobozených vestálek
a diskobolů čtoucích Walden
ale
krátce poté co jsme dorazili
k podivným předměstským pobřežím
té velké americké
polodemokracie
pohlédli jsme na sebe
s mírným úžasem
stojíce mlčky na vrcholku
v Darienu
***
vidí povrch kulatého světa
s opilými hřebeny střech
dřevěnými oiseaux na šňůrách na prádlo
hmotnými muži a ženami
s hbitýma nohama a ňadry jak poupátka
ve skládacích postelích
a se stromy plnými záhad
a s nedělními parky a němými sochami
a s Amerikou
plnou přízračných měst a pustých Ellia Islnadů
a surrealistických krajin složených
z bezmyšlenkovitých prérií
předměstských samoobsluh
hřbitovů s ústředním topením
svatých dnů cineramy
a protějších katedrál
neprolíbatelný svět klozetů z umělé hmoty dámských vložek a taxíků
omámených povalečů a lasvegasských panen
vyvlastněných indiánů a zbiazblazblblích paniček
neřímských senátorů a neodpůrců povinné vojenské
služby
a všech ostatních osudně osamocených fragmentů
přistěhovalcova snu který se splnil až příliš
a byl zahrabán
k těm kdo se sluní na písku
***
objeví se pár takových chlápků
a jeden z nich
který se objeví de facto pozdě
je nějaký tesař
z nějaké díry
jako Galilea
a hned začne chvástat
a rozhlašovat že je příbuzný
toho co stvořil nebe
a zemi
a že ten pásek
co nám tohle všecko de facto spískal
je jeho Táta
A krom toho
Říká dál
Je to všechno zapsáno
na nějakých pergamenových svitcích
které nějací Jeho stoupenci
nechali ležet někde u Mrtvého moře
před dávnými časy
a které nenajdete ani
za dva tisíce let nebo tak nějak
nebo v nejlepším případě
za devatenáct set čtyřicet sedm
let
abychom byli pření
a kterým ani pak
stejně nikdo nebude věřit
tak jako mně
když už jsme u toho
Ty si ňákej moc žhavej
říkají Mu
A uklidní Ho
Přibijí Ho na kříž aby vychladl
A potom každý
pořád kopíruje
ten kříž
co On na něm visí
a pořád si pobrukuje Jeho jméno
a volá na Něho aby slezl dolů
a šel si zaválet
s jejich kapelou
jako by On byl to eso
které jim musí zatroubit
jestli to jejich hraní nemá stát za starou belu
Jenže on neleze dolů
z kříže
Klidně si visí dál
na tom svém kříži
a zdá se že už je opravdu vyflusaný
že už je opravdu klidný
a taky
podle přehledu
posledních novinových zpráv
z pramenů nezaručených jako obvykle
opravdu mrtvý
***
svatého Františka
před kostel
svatého Františka
v San Francisku
v úzké ulici
kousek za Hlavní třídou
kde ptáci nezpívali
a slunce vycházelo včas
přesně podle rozvrhu
a zrovna začalo svítit
na sochu svatého Františka
kde ptáci nezpívali
A spousta Taliánů
postávala kolem
v té úzké postranní ulici
kousek za Hlavní třídou
a dívala se na poťouchlé dělníky
jak zdvihají sochu
řetězy a jeřábem
a různými jinými nástroji
A spousta mladých reportérů
v slušivých šatech
zapisovala si slova
jednoho mladičkého kněze
který všemožnými argumenty
sochu podpíral
A po celou tu dobu
zatímco ptáci nezpívali
žádné Pašije svatého Františka
a zatímco diváci vyhlíželi
k svatému Františku
s rukama vztaženýma
k ptákům kteří tam nebyli
nějaká velmi vysoké cudně obnažená
mladá panna
s velmi dlouhými a velmi rovnými
slámovými vlasy
přioděná jen velmi malým
ptačím hnízdem
na velmi konkrétním místě
chodila pořád mezi zástupem
po celou tu dobu
a nahoru dolů po schodech
před svatým Františkem
s očima sklopenýma po celou tu dobu
a zpívala si pro sebe
***
fantastickému medvídkovi z dětských her
co mohla říct bratrovi
co mohla říct
kočce s tlapkami budoucnosti
co mohla říct matce
po té chvíli kdy ležela jako opilá
v ohnutých květech
na horkém břehu řeky
kde kapradí zmalátnělo v poryvech
milencova dechu
a ptáci zešíleli
a vrhali se střemhlav ze stromů
a zobali ze země ještě teplé
rozstříknuté sperma
***
přicházel muž se ženou
po nekonečné louce
která je loukou tohoto světa
Měl zelené šle
a v jedné ruce nesl
odřenou starou flétnu
a žena měla hroznové víno
a podělovala
zrníčky
kdejakou veverku
jakoby každé zrnko
byl docela dobrý vtip
A pak šli ti dva dál
po té nekonečné louce
která je loukou tohoto světa
a pak
na velmi odlehlém místě kde zasněné stromy
působily dojmem že čekaly celou věčnost
jen na ně
sedli si spolu do trávy
ani se na sebe nepodívali
a jedli pomeranče
ani se na sebe nepodívali
a kůru házeli
do košíku který si podle všeho
přinesli jenom proto
a ani se na sebe nepodívali
A pak si muž
svlékl košili a tričko
ale nechal si klobouk
na stranu
a beze slova
pod ním usnul
Žena tam jen tak seděla a pozorovala
ptáky létající kolem
a volají na sebe
ve ztichlém vzduchu
jako když pochybují o existenci
nebo chtějí přivolat něco zapomenutého
Ale pak nakonec
se také natáhla naznak
a jen tam tak ležela a
dívala se do prázdna
a přejížděla prsty po staré flétně
na kterou nikdo nehrál
a potom se konečně na něho
podívala
s naprosto nevyzpytatelným výrazem
v němž jenom jeden děsivý pohled
byl plný strašné deprese
***
to máš tak
když jsme zapadli do toho podniku
pár papežskejch páprdů
tam trsal aztéckej two-step
A já povídám
Fotr daj si pohov
jenže představ si to
ta rašple pak za mnou přijde
a povídá
My dva bysme to fakt měli dát dohromady
Jsem pro povídám
Jenže druhej den
jí bylo cejtit z pusy
a fakt nemohla vystát
poezii
a neomílal jsem pořád dokola
její nejvykřičenější půvaby
Já nespal s krásou celý život
ani jsem s její pomocí nelhal
a neomílal jsem pořád dokola
že krása nikdy neumírá
ale že lehává sama
mezi domorodci umění
a jen jim známa
tak vysoko nad bojišti
lásky
Je nad tím nade vším
ó ano
Sedí na nejpřednějších
stolicích církve
tam nahoře kde se umělečtí ředitelé scházejí
a vybírají díla pro nesmrtelnost
A ti s krásou spali
celý život
A ti živili ambrozií
a pili rajská vína
takže vědí bezpečně jak
krásná věc je radost
navěky ach navěky
a že nikdy vědomě či bezděky
nemůže beze stop zmizet
v nicotě peněžních ztrát
Ó ne já nespal
na matracích značky „Krása s pohodlím“ jako oni
pln děsu v noci vstát
ze strachu abych třeba nepropásl
nějaký pohyb který by snad krása mohla udělat
Ne já nespal s krásou
podivínsky po svém
a párkrát jsem se s krásou
lacině miloval v posteli
a tak ze mne vystříkla nějaká ta báseň
a tak ze mne vystříkla nějaká ta báseň
na tenhle boschovský svět
***
Zraněná divočina Morisse Gravese
to už není ten divoký západ
jak jej nalezl bílý muž
je to země kterou přepadl Buddha
z jiné strany
Je to divoké bílé hnízdo
na skutečně šíleném severu
introspekce
kde „jestřábi vnitřního zraku“
padají střemhlav a umírají
takže ve smrtelném pádu sotva stačí shlédnout
vzpomínkový film
celoživotní existence
a důstojným křídovým křídlem
kreslí na olověnou oblohu
tisíce spletitých podob
letu
Noc je „obvyklým místem výskytu“
těch „ptáků ducha“ s vykrvácenými křídly
těch čejčích hejn
bradatých orlů
slepých ptáků zpívajících
ve skleněných polích
těch náměsíčných labutí a extatických houserů
nalákaných volavek
černočerných sov
cválajících želvích symbolů
těch lososů mezi horami
hejlů hledajících hnízdiště
létajících ryb
které se třou ve vzduchu
mezi halucinovanými měsíci
A také je tu maskovaný pták rybařící
ve zlatém proudu
a ibis živící se „ze svých vlastních prsou“
a zatoulaná Connemara Pooka
(v životní velikosti)
A pak ti přivátí němí ptáci
nesoucí ryby a papírová poselství
mezi dvěma proudy
které oba jsou proudy zapomnění
v nichž se fantasie
obrací sama proti sobě
a s jasnozřivostí zelektrizovanou do běla
znovu shledává že dosud běsní
a lační
mezi hebridami
***
„Jeden z těchto obrázků které budou žít věčně“
jehož protikladná podoba
jednou objevena
nechtěla opustit
olověnou zemi
ať si je kolikrát chtěl
zapouzel
do zapomnění
Nic nepomohlo že jej přemaloval
Stále pronikal
dřevem i plátnem
a jak se vynořoval plakal mu
úděsnou ukolébavku
v níž postel jako hrob
podminovaný nezemskými budíky
řinčivě řičela
po milencích a spáčích
***
který objevoval comedii
na nebeských stráních
já bych namaloval jiný
Paradiso
kde by lidé byli nazí
jako na takových obrazech
vždycky jsou
poněvadž panuje domněnka
že se tak dá zachytit
jejich duše
ale nebyli by tam žádní úzkostliví andělé kteří by jim říkali
že nebe je
dokonalým obrazem
království
a neplanuly by tam žádné ohně
v pekelných propastech dole
kam bych mohl spadnout
ani na obloze by nebyly žádné oltáře
krom zřídel imaginace
sežrat ty housle
křičela Chagallova matka
Ale on
klidně dál
maloval
A stal se slavný
A maloval dál
„Koně s houslemi v hubě“
A když byl hotov
vyskočil na koně
a odjel pryč
mávaje houslemi
A hned jak potkal první nahý akt
s hlubokou poklonou mu ty housle dal
A nic tím nemyslel
na žádnou strunu nechtěl hrát
S věčným rizikem že se zesměšní
a zabije
kdykoli vystupuje
nad hlavami publika
básník jak akrobat
šplhá po rýmech
k vysokému lanu které sám uplet
balancuje na paprscích očí
nad mořem tváří
a zváží každý krok než se rozhodne
kdy přejít na druhou stranu dne
kdy předvést výskoky
kdy lehkonohé prostocviky
a další vrcholné triky
a to vše aniž si dovolí
zaměnit cokoli
za něco co to nemůže být
Poněvadž je svrchovaný realista
který nutně musí postřehnout
napjatou pravdu
než zaujme novou pozici nebo udělá další krok
na plánované cestě
k ještě vyššímu stupni
kde Krása stojí
a důstojně čeká
aby předvedla své salto mortale
A on
ten malý chaplinovský mužík
buď dokáže nebo nedokáže
zachytit
její věrnou věčnou podobu
když rozpjata letí vzduchoprázdnem
existence
jako poslední tvrz
Tajemství existence
Tajné chodby k němu nás jen matou
Příkré stezky
z něho nikam nevedou
Paprsky silnic trčí do vzduchu
jak labyrinty drátů
telefonní ústředny
a žádný hovor přes ni vedený
naprosto nelze odposlouchat
Božské počasí
tam nahoře panuje
Duše s duší vysvlečena
tancuje
a my jak ti loudalové
na pokraji trhu
civíme na tajemství
domněle nepochopitelné
Zatímco na druhé straně
jak vchod do cirkusového stanu
je v hradbách tak široký otvor
že jím i sloni
protančí
kde krotcí cvičení psi lásky
přihlížejí
jak čas praská
úskočným bičem
aby popohnal naše kroky
Přesto kolem jedou veselé alegorické vozy
vyzdobené úchvatnými vepříky v hedvábných trikotech
doprovázené třeštícími opicemi
falešnými mnichy
rohatými hiawathy
a paviány sedícími na zkrocených tygrech
s dámami v žaludku
zatímco zahnuté trubky troubí kolotočové šlágry
a pieroti z pantomim podivně smutným smíchem
kastrují katastrofu
a grázlové gorily vyhazují k nebi něžné dívky
zatímco tanečníci cakewalku a karnevaloví vyvolávači
všichni podnapilí jak zákon káže
staví se do plakátových póz
a klopýtají za každým
točícím se kolem
Zatímco kolem manéže dál
rázují znetvoření velbloudi vášně
a my všichni stejní klauni jak Emmett Kelly
stále si vymýšlíme pomyslné scény
a s maskami místo obličejů
dokonce jíme podvrženou Poslední večeři
na skládacích stolech
a posměšně se sami křižujeme
na kříži z pilin
Nakonec ale přece jen spolkneme
tu rovněž pomyslnou svatou hostii
aby naše cirkusové duše
dostaly rozhřešení
zvukem vlastního hlasu
a písní ptáků
zpívajících na rozpálených drátech
vidím sám sebe v nedělním snu
jak vraždím všemožné krocany a hříšníky
hlučné feny se špičatými vyschlými cecíky
a černé rytíře v železných brněních
se štítky od firmy Brooks
a patentními zámky na kalhotách
Ano
a používaje penis erectus místo kopí
vraždím všechny staré ženy
znova jim vracím mládí
zásahem kouzelně klouzajícího končíře
znova jim dobývám jejich dívčí
hlavy a hávy
ach ano
v půvabně prolhaných snech
tam stačí přijít tam nám nic neodolá
jenže po celou dobu
přesný bdělý čas nepřestal tikat
a nově odstavení kojenci s pravými zuby
pohltí naši bezmezně
báchorečnou budoucnost
***
mezi nesehnutými kopci
a poli našeho dětství
kde stohy a duhy se ve vzpomínce mísí
třebaže našimi „poli“ byli ulice
znova vidím ty miliony procitajících jiter
kdy všechno živé
vrhá stín do věčnosti
a světlo po celý den
jak brzo po ránu
ostrými stíny zastiňuje
ráj
o němž jsem téměř nesnil
a který jsem neznal takže jsem nemohl
tušit
že přijde ten nemytý a nečesaný dnešek
s uštěpačnými vranami
které vzlétají
nad suchými stromy a krákají a křičí
předem skeptické ke každému
jaru a vůbec ke všemu
***
V malé cukrárně za nadzemní dráhou
tam jsem se prvně
zamiloval
do neskutečna
Ovocný rosol v pološeru zářil
tenkrát to odpoledne v září
Po pultě špacírovala kočka mezi
cukrovými špalky
vanilkovými rohlíčky
a žvýkačkou Ňam-ňam
Venku padalo listí jak umíralo
vítr odvál slunce k temnotám
dovnitř vběhlo děvče
Vlasy plné deště
Zadýchaná ňadra se zvedla pod těsnou blůzou
Venku padalo listí
a naříkalo
Moc brzo! moc brzo!
***
ráda si přivoněla k ovoci
A listy jí připomínaly milování
Ale v jejích snech
potáceli se opilí tupí námořníci
a rozhazovali semeno
po panenských končinách
v jisté věku
její srdce vzalo nový kur
a vyplulo hledat ztracená pobřeží
A uslyšela zelené ptáky
z druhé strany ticha
***
Johnny Noan má na zadku záplatu
Kluci ho ženou
skrz drátěnou síť letních dveří
Postranními uličkami
všech mých vzpomínek
Někde muž naříkavě hraje
na housle
Dítě na prahu pláče a ztichne a pláče
co mu stačí dech
jak
míč
když
skáče
dolů
po schodech
Což způsobí že odpoledne opět procitne
do chvíle nezapomenutelné hysterie
Johnny Noan má na zadku záplatu
Kluci ho ženou
***
známá též jako Bella Donna
italská dáma
po americku potrhlá
Vdova Foglianinová
nezkazila nikdy žádnou legraci
měla vousy
na duši
a její duše byla číča
Dlouho se ale nemohla vzpamatovat
když jsem jí dal fleka
v její oblíbené hře:
malovat kníry
sochám
ve Villa Borghese
ve tři ráno
a nikdo se o tom nedověděl
když někdy poslala
některému osiřelému Cellinimu
k vánocům prezentem husu
***
mezi Picassovými mandolínami plnými písku
zahrabanými hlupci kteří neznají žádné tajemství
mastnými papíry od svačiny
klepety mrtvých krabů
a otisky hvězdic
Dřepíme na pláži lásky
mezi mořskými pannami vyvrženými na břeh
jejich uřvanými dětmi a plešatými manžely
a neumělými dřevěnými zvířátky
s nohama ze lžiček na zmrzlinu
která chodí a milují jenom proto
aby se najedla
Dřepíme na srázu lásky
bezpečni tak jak jen dřepící mohou být
mezi loužemi zbylými
po slaných přílivech sexu
a sladkými říčkami spermatu
a zplihlými ptáčky pohřbenými
do měkkého masa písku
A dosud se smějeme
a dosud běháme
a dosud se vrháme
do člunů lásky
ale je tam větší hloubka
a je mnohem později
než si myslíme
a všechno jde ke dnu
a všechny záchranné pásy nás zradí
A my pijeme a topíme se
***
srdce se zmítá
a lape po tobě „Lásko“
bláhová ryba která chce uhryznout dech
z dužiny vzduchu
A nikdo tam kdo by je slyšel umírat
ve smutném křoví
kolem něhož svět uhání
v nadutosti asfaltu a nedbání
Ta „světélkující smyslnost
kterou tak milovalo mé mládí“
je už teď pomalu za mnou
jak země snů
kde anděl
horečného spánku
tančí jak diva
v tajemných závojích
skrze něž touha
zírá a pláče
A tančí dosud
dosud tančí
a dosud ke mně
chodí
s udýchanými ňadry
a diskrétními rty
a (ach)
rozzářenýma očima
pod nočními stromy
jen ztracený měsíc
je hlídal
když jsem se tu noc
za láskou
vydal
Hrdlička sladce cukrovala
A zvon tu noc vyzváněl
dvakrát
jednou když se láska zrodila
a podruhé
když umírala
Kde je láska
Dove sta amore
Zde je láska
Ta maska láska
Něžně tě zvoucí
Slyš hravé láky luzný zpěv
nepravé lásky hrůzný řev
oddané lásky prostý zpěv
prodané lásky sprostý řev
v pasážích noci
Dove sta amore
Zde je láska
Ta maska láska
Dove sta amore
Zde je láska
A takhle to vždycky je a takhle to
vždycky končí a oheň a růže jedno jsou
a vždycky ta stejná scéna a vždycky ten
jako již od počátku jako již v bibli
nebo na Fiestě která začíná Robert Cohn
byl školním přeborníkem v boxu ve střední váze
ale potom jsme přišli o jeho koule a už jsme zas tam
a zase jsme u toho a zase ten prastarý námět
a zase ta scéna se všemi občany a se všemi
osobami a všichni se za tím plahočí hned
od začátku se že jediná věc kterou
vůbec myslí je To dělat a v dobré půlce
všech případů vůbec nezáleží na tom s kým ale
v té druhé na tom záleží víc než na čem
jiném Ó sladké horečky lásky ano a vždycky
jsou s tím komplikace jako třeba že on se
nelíbí jí nebo ona se nelíbí jemu nebo podobně
nebo něco jiného jim stojí v cestě jako třeba
její matka nebo jeho otec nebo někdo takový
ale oni to přesto chtějí dostat a neohlížejí
se napravo ani nalevo pořád jako v Shakespearovi
nebo v Pusté zemi nebo v Proustovi hledajícím
Ztracený čas nebo kdekoli A tak se všichni snaží
dostat se k obě nebo jeden druhého honí
jako ty mramorové dívky na Řecké váze nebo
kdekoli na trhu na ulici nebo na kolotoči
který se s nimi točí a točí a všichni štvou
lásku jak lovci a většinu toho hladového času
lásku jak lovci a většinu toho hladového času
ani přesně nevědí co je to vlastně sžírá jako Robin
kráčejí ulicemi jejího Nightwoodu ačkoli tak
tak docela jednoduché to zase není jako by všechno
co ona potřebuje byl dobrý doutníka pět centů
ó ne a ti kdo na lovu nebyli nemohou znát
váhání lovce a potom jestřábi kroužící tam
kde je ukryto srdce a ržání hladových koní
a kamenní andělé a nebe a peklo a Yerma
se slepými prsty pod šaty a potom Kryštof
Kolumbus vyplouvající hledat Rudolph
Valentino a Julie a Romeo a John
Barrymore a Anna Livia irská růžička
a podobně Dobrou noc milý princi to všechno
znova a kdekdo a každý se přitom směje a
pláče kdekoli ve dne a v noci a v zimě a
v létě a zjara a zítra jak Anna Kareninová
ztracená v závějích a pokřik lovců ve velkém lese
a přichází vojáci a Freud a Odysseus
stále na hladových cestách za týmž horkým
grálem jako král Artuš se svým rytíře noci
a každý by rád věděl kde a jak to všechno
skončí jako v biografu nebo v románu plném
přeludů noci ano v přeludech noci Ano řekla jsem
Ano chci a on řekl že jsem jeho andalúzská
růže a já řekla Ano a srdce mi bušilo jak
zběsilé a tak končí Odysseus jako všechno
vždycky končí když ten lovící úd nakonec
vykřikne a prožije chvíli své slávy bože
a potom se ozvou rány z višňového sadu
a stromy padají a klesá meč sladkého údu
chřadnoucí na krásných bojištích těla
konečně osamělý a milovaný a ztracený a
nalezený na říčním břehu u řekoběhu
kde to všechno začalo a kde to znovu začíná
***
Komentáře
Přehled komentářů
U 4. básničky má být:
....Jednou za věčnost
objeví se pár takových chlapů....
Chlapů ne chlápků
ale jinak hezké stránky :)
Chyba
(Lucííík, 5. 1. 2008 18:35)